Knihovna Václava Štecha ve Slaném

* 23. 6. 1891 Háj u Opavy, + 1. 6. 1942 Praha - český prozaik, filmový scenárista a publicista

Literární dílo V. Vančury představuje jednu z nejryzejších hodnot moderní české prózy. Vančura ji obohatil o nevšedně bohatý jazyk, čerpající především z pramenů češtiny humanistického období, stejně jako o imaginativnost a patetické podání příběhu.

Vančura vystudoval medicínu na Univerzitě Karlově v Praze, ale lékařské praxi se věnoval jen krátce. Soustředil se na literaturu. Debutoval povídkovými soubory Amazonský proud (1923) a Dlouhý, Široký, Bystrozraký (1924), jimiž se přihlásil k avantgardní poetice Devětsilu. Uvádí tu své typické hrdiny: tiší a mírní lidé srdce, uživatelé krás světa a vedle nich rebelující postavy planoucích vášní. Téma "tichých a mírných" je rozvedeno v patetickou obžalobu světa v románu o zchudlém čestném člověku Pekař Jan Marhoul (1924). Také v románu Pole orná a válečná (1925) je svět předveden jako chaotický rej beze smyslu, nutně se šinoucí k revoluční změně (Vančurovo levicové přesvědčení náleželo k výbavě avantgardního umělce). Poetickým odbočením od tragických látek je populární humoreska Rozmarné léto (1926), idylický obrázek městečka Krokovy Vary (v roce 1968 novelu brilantně zfilmoval J. Menzel). Také román Hrdelní pře anebo Přísloví, ironicky využívající syžet detektivního příběhu, je psán spíše v odlehčeném duchu.

Na přelomu 20. a 30. let Vančura řeší "krizi románu" prohloubením jeho artistních, uměleckých prvků: prózy vynikají slohovou náročností, lyrizací a subjektivizací, jinými slovy tvoří prózy, které by měly sílu a zdravost starých vyprávění. Příkladem je jednak Poslední soud, těžící z prostředí Podkarpatské Rusi (viz I. Olbracht a K. Čapek), a potom především Vančurovo dílo vrcholné, baladický román Markéta Lazarová (1931, v roce 1967 zfilmován F. Vláčilem). Příběh se odehrává v blíže neurčeném středověku, osou je mocný citový vztah titulní hrdinky s příslušníkem znepřátelené rodiny Kozlíků. M. Kundera kdysi o románu napsal: Aktuálnost tohoto starého příběhu plného velikých a krásných vášní tkví právě v tom, že působí jako nápadná kontrastní antithese k běžným příběhům a námětům současným.

Následovaly pak romány Útěk do Budína (1932) a soubor povídek Luk královny Dorotky (1932). Vančura tu poněkud posílil dějovost a zprůhlednil jazykové vyjádření. V románě Konec starých časů (1934) vytvořil postavu ruského emigranta Megalrogova, jenž se přiřazuje k literárním typům barona Prášila a dona Quijota. V románu Tři řeky (1936) se vrátil k prožitku 1. světové války.

Dva rozsáhlé Vančurovy projekty zůstaly nedokončeny. Ze zamýšlené trilogie o vývoji české společnosti od počátku 20. století Kůň a vůz dokončil jen první část Rodina Horvatova (1938). A rovněž torzem zůstal monumentální projekt Obrazy z dějin národa českého (1939, 1940, část 3. dílu v roce 1948), vzniklý v situaci existenčního ohrožení českého národa a ze strany V. Vančury předložený jako gesto duchovní a mravní nepoddajnosti a touhy po svobodě.

Vančura stejně důsledně, jako plnil své krédo umělecké, postavil se tváří v tvář i ke své odpovědnosti občanské: za okupace se stal vedoucí osobností spisovatelské sekce ilegálního výboru inteligence. Za stanného práva po atentátu na Heydricha byl spisovatel V. Vančura zastřelen v Kobylisích.

Zdroj: http://www.libri.cz/databaze/kalendarium/